Duševní zdraví

Definice, význam a důležitost duševního zdraví

Je již známo, že zdraví není pouze absencí nemoci, ale „stav tělesné, duševní a sociální pohody, nikoli pouhé nepřítomnosti nemoci nebo vady“ (dle WHO), tedy stav pozitivní. Také samotné duševní zdraví není pouze neutrální stav „bez nemoci“, nýbrž (také dle WHO) „pocit pohody, v němž každý jedinec naplňuje svůj vlastní potenciál, zvládá běžný životní stres, může pracovat produktivně a plodně a je schopen přispívat k prospěchu své komunity“.

Abychom pochopili, proč je duševní zdraví stejně důležité jako zdraví tělesné, musíme pochopit, že to nejsou dvě různé věci, ale něco jako dvě strany jedné mince. Duševní zdraví je komplexní a je ovlivněno mnoha faktory. Příznivý stav se nazývá také „duševní well-being“, každý z nás může pro jeho udržení a zlepšení udělat mnoho, a to každý den (viz dále – Prevence a psychohygiena).

O duševní zdraví je důležité pečovat, protože ovlivňuje jak celkovou kvalitu života, tak naše vztahy a v neposlední řadě též náš výkon v práci. Má vliv na to, jak se vyrovnáváme s běžnými situacemi v životě, jak přemýšlíme o světě, ostatních lidech i nás samotných a jaká rozhodnutí činíme. Dále naše duševní pohoda či nepohoda určuje, jakým způsobem budujeme a udržujeme vztahy v rámci rodiny i širší společnosti nebo způsob řešení konfliktů, a má vliv nejen přímo na produktivitu práce, ale i např. na zvládání stresových situací v zaměstnání a prevenci syndromu vyhoření.

Základní pilíře duševního zdraví – co jej ovlivňuje a co můžeme udělat my

Na naši duševní pohodu má vliv mnoho faktorů, a to biologické, psychologické a sociální. Mezi biologické se řadí genetická výbava (zděděné dispozice k některým duševním poruchám), fyzický a zdravotní stav (chronická nemoc, zranění apod.), hormonální a neurochemická nerovnováha (např. hladina serotoninu).

Psychologické faktory představují naše osobnostní rysy a vlastnosti, dále způsob, jakým se vyrovnáváme se stresem, naše životní zkušenosti a cosi jako „smysl života“ – zda máme životní cíl, motivaci apod.

A konečně faktory sociální a environmentální, tedy vlivy společnosti a (i životního) prostředí, tedy kvalita mezilidských vztahů, sociální a ekonomické postavení, prostředí na pracovišti či životní styl (dostatek pohybu, zdravé stravy a spánku).

Prevence a psychohygiena

Péče o tělo

Jak už bylo řečeno, duševní a tělesné zdraví se vzájemně ovlivňují. Pokud pečujeme o své tělo, budeme se lépe cítit také duševně. Základem je dostatek spánku, vyvážená strava a přiměřená fyzická aktivita.

Spánek je čas, kdy naše tělo regeneruje a mozek vykonává řadu důležitých procesů, jako např. přesun vzpomínek z krátkodobé do dlouhodobé paměti, zpracování emocí či odplavování toxických látek, které se během dne vytvořily. Dospělý potřebuje asi 7-9 hodin spánku, dospívající 8-10. Jeho nedostatek může mít za následek zhoršenou náladu, paměť a soustředění a větší chuť k jídlu. Dlouhodobý nedostatek spánku může způsobit kardiovaskulární potíže, obezitu a také úzkosti a deprese.

A jak na kvalitní spánek? Důležitá je pravidelnost, tedy chodit spát a vstávat přibližně ve stejnou dobu každý den. Další předpoklady kvalitního spánku jsou:

Během dne

alespoň 20 minut fyzické aktivity
v posteli nejíst, nepracovat apod.
nespat přes den déle než 20 minut

Večer

nejíst před spaním těžká a sladká jídla
nepít povzbuzující nápoje ani alkohol a nekouřit
aspoň hodinu před spaním nekoukat do obrazovky či displeje
vytvořit si večerní rituál, který tělo připraví na spánek – čtení, poslech hudby apod.

Příznivé prostředí ložnice

kvalitní matrace a deka
tma v ložnici a teplota 17-20 stupňů

zdroj: https://www.opatruj.se/pecuj-o-sebe/spanek

Fyzická aktivita je účinným antidepresivem. Kromě fyzických výhod snižuje stres, zlepšuje náladu a pomáhá i zlepšovat koncentraci a paměť.

Jak zařadit pravidelnou tělesnou aktivitu do svého programu?

alespoň 3x týdně si vyhradit místo a čas
zapojit do toho dalšího člověka
důležité je zvolit aktivitu, která nás bude bavit, ne se nutit např. do běhu, když jej nemáme rádi

Sociální interakce

Pro duševní pohodu jsou také zásadní mezilidské vztahy. Důležité je zejména to, že se máme na koho obrátit v obtížné situaci. Naopak dlouhodobá izolace může duševní zdraví výrazně zhoršit. Interakce s ostatními lidmi také dále posilují naše sociální dovednosti, snižují hladinu stresu a posilují pocit sounáležitosti i sebevědomí a upevňují naši identitu.

Prospěch z mezilidských vztahů je však oboustranný: také my můžeme ostatním lidem něco přinášet. Sociálními interakcemi budujeme empatii, vcítění do druhých lidí, což dále zlepšuje kvalitu vztahů. Pokud navíc skutečně děláme něco pro druhé lidi, přináší to pocit naplnění a zvýšení kvality života.

Zdroj: https://www.opatruj.se/pecuj-o-sebe/spolecnost-a-komunikace

Práce se stresem a emocemi

Stres je každodenní součástí našeho života. Negativně ovlivňuje všechny aspekty duševního zdraví, o nichž je pojednáno výše, a dlouhodobý stres má vliv i na tělesné zdraví v podobě zvýšeného krevního tlaku a kardiovaskulárních onemocnění, obezity, zažívacích problémů a dalších.

Práce se stresem je proto klíčovou součástí psychohygieny. Neznamená vyhýbat se stresu, to ostatně ani nelze, ale snažit se stres omezit dobrým plánováním a efektivním využitím času, stanovením vlastních hranic (naučit se říkat „ne“) a vyvážit jeho negativní účinky např. fyzickou aktivitou, věnováním se zájmové činnosti, která nás těší a u níž se dokážeme uvolnit, a použitím relaxačních technik jako meditace, cvičení jógy apod.

V neposlední řadě je pro duševní pohodu velmi důležité naučit se pracovat také s vlastními emocemi. Opět není cílem potlačit negativní emoce, to k ničemu dobrému nevede, ale naučit se je rozpoznat a reagovat na ně. V první řadě je třeba si emoce uvědomit, a to včetně tělesných projevů (k tomu mimo jiné pomáhá technika mindfulness), a konkrétně je pojmenovat (vztek, strach, úzkost…), což pomáhá následně získat kontrolu. Důležité je pak konkrétní emoci přijmout a nehodnotit sami sebe negativně za to, že ji cítíme, a uvědomit si, že je normální se někdy takto cítit (např. vztek na druhého člověka). Zásadní je pochopit příčinu, proč se cítíme právě tak, a co nám to signalizuje (např. narušení našich hranic, potřebu podpory). Pro duševní pohodu i mezilidské vztahy je pak zásadní, jakým způsobem emoce vyjádříme a jak se s nimi vyrovnáme. Adekvátní vyjádření emocí může být např. v rozhovoru s další osobou či deníku, vyrovnat se s emocemi pak můžeme např. pohybem, dechovým cvičením nebo jinou relaxační technikou.

Sebepoznání, sebepřijetí, sebeúcta

Porozumění vlastním emocím je součástí procesu sebepoznání, což je pro spokojený život velmi důležité. Dále spočívá v poznání vlastních potřeb a motivací či hodnot, vlastních limitů, ale i silných stránek. Vede k realistickému a přijímajícímu náhledu na sebe sama – sebepřijetí a zdravému sebevědomí, které má pak vliv na vytváření rovnocenných a oboustranně prospěšných mezilidských vztahů. Zdravé sebevědomí pomáhá také lepšímu zvládání stresových situací, neúspěchu a kritiky a je prevencí úzkostí, depresí a dalších psychických problémů.

Zásadní součástí duševní pohody, která souvisí se sebepoznáním, je život v souladu s našimi hodnotami a potřebami. Pokud člověk žije v rozporu se svými hodnotami a potřebami, vede to k dlouhodobé nespokojenosti, frustraci, chronickému stresu a z něho vyplývajícím obtížím psychickým i tělesným. S hodnotami souvisí například rozhodování o zaměstnání, rodinném životě nebo aktivity související s vírou a duchovním životem. Pro psychickou pohodu je také dobré, pokud člověk má něco, co obvykle nazýváme „smyslem života“ a má možnost osobního rozvoje a seberealizace.

Zdroj: https://www.opatruj.se/

Duševní onemocnění – definice a klasifikace

Podle Americké psychiatrické asociace jsou duševní onemocnění (v medicínské terminologii se většinou používá pojem duševní porucha) „zdravotní problémy, které zahrnují změny v emocích, myšlení nebo chování (případně jejich kombinaci). Duševní onemocnění jsou spojena se stresem a/nebo problémy s fungováním v sociálních, pracovních či rodinných aktivitách.“ (zdroj: https://narovinu.net/o-dusevnich-nemocech/)

Základní rozdělení najdeme v Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10 – tento systém se používá v Evropě, zatímco v Americe Diagnostický a statistický manuál), a to v kapitole F:

F00-F09: Organické duševní poruchy

Tato sekce zahrnuje poruchy, které vznikají v důsledku poškození nebo onemocnění mozku. Patří sem například různé typy demence (včetně Alzheimerovy choroby), delirium (akutní zmatenost) a další poruchy způsobené úrazy hlavy nebo jinými fyzickými stavy, které přímo ovlivňují fungování mozku.

F10-F19: Poruchy způsobené psychoaktivními látkami

Zde najdete diagnózy spojené s užíváním alkoholu, drog (jako jsou opioidy, kanabinoidy, sedativa, kokain atd.) a dalších látek. Zahrnují stavy od akutní intoxikace a škodlivého užívání, přes syndrom závislosti, až po odvykací stavy a psychotické poruchy vyvolané těmito látkami.

F20-F29: Schizofrenie a poruchy s bludy

Tato kategorie se zaměřuje na závažné psychotické poruchy. Dominantními příznaky jsou halucinace (často sluchové), bludy (falešné, pevně přesvědčivé myšlenky), zmatené myšlení a výrazné změny v chování a prožívání emocí. Patří sem schizofrenie, schizotypní porucha a různé typy poruch s bludy.

F30-F39: Afektivní poruchy (Poruchy nálady)

Tato skupina pokrývá poruchy, jejichž hlavním rysem je patologická změna nálady nebo afektu. Nejznámější je depresivní porucha (přetrvávající smutek, ztráta zájmu), ale patří sem i bipolární afektivní porucha, která se projevuje střídáním období mánie (nadměrná energie, euforie, snížená potřeba spánku) a depresivních epizod.

F40-F48: Neurotické, stresové a somatoformní poruchy

Zde jsou zařazeny poruchy, které často nevyžadují hospitalizaci a souvisí s úzkostí, stresem nebo fyzickými příznaky bez jasné fyzické příčiny. Patří sem různé fobie, panická porucha, obsedantně-kompulzivní porucha (OCD), posttraumatická stresová porucha (PTSD) a somatizační poruchy (fyzické potíže pramenící z psychiky).

F50-F59: Poruchy chování spojené s fyziologickými faktory

Tato kategorie se zabývá poruchami, které ovlivňují tělesné funkce, ale mají psychologický původ. Hlavními příklady jsou poruchy příjmu potravy (mentální anorexie a bulimie a další), neorganické poruchy spánku (např. nespavost způsobená psychickými vlivy) a sexuální dysfunkce, které nejsou způsobeny fyzickým onemocněním.

F60-F69: Poruchy osobnosti a chování u dospělých

Zahrnuje trvalé a hluboce zakořeněné vzorce chování a prožívání, které se výrazně odchylují od normy a často vedou k problémům v sociálních a pracovních vztazích. Patří sem specifické poruchy osobnosti (např. paranoidní, hraniční, disociální, anankastická) a poruchy sexuální preference (např. fetišismus, exhibicionismus).

F70-F79: Mentální retardace

Tato sekce klasifikuje stavy charakterizované sníženou úrovní intelektového fungování a adaptivního chování, které vznikají během vývojového období. Rozlišuje se lehká, středně těžká, těžká a hluboká mentální retardace.

F80-F89: Poruchy psychického vývoje

Sem spadají poruchy, které se projevují opožděním nebo narušením vývoje určitých funkcí. Jsou to například specifické poruchy řeči a jazyka, poruchy školních dovedností (např. dyslexie, dyskalkulie) a pervazivní vývojové poruchy, kam patří mimo jiné dětský autismus.

F90-F98: Poruchy chování a emocí s obvyklým nástupem v dětství a dospívání

Kategorie pokrývá specifické problémy, které typicky začínají v dětství. Známým příkladem je hyperkinetická porucha (ADHD/ADD), ale patří sem i různé poruchy chování, separační úzkostná porucha v dětství nebo tikové poruchy.

F99: Neurčená duševní porucha

Tento kód se používá pro případy, kdy jsou přítomny symptomy duševní poruchy, ale diagnózu nelze specifikovat do žádné z výše uvedených kategorií kvůli nedostatku informací nebo nejasné symptomatologii.

Zdroj: https://mkn10.uzis.cz/prohlizec/F00-F99

Běžné duševní potíže a poruchy v ČR

V České republice se nejvíce vyskytují úzkostné poruchy, poruchy nálady (např. deprese), poruchy způsobené užíváním psychoaktivních látek (zejména alkoholu). Přibližně každý čtvrtý člověk má nějakou zkušenost s duševní poruchou, tento podíl stoupl v posledních letech zejména v souvislosti s pandemií covid-19, potažmo restriktivními opatřeními (https://narovinu.net/, https://www.ceskovdatech.cz/clanek/175-dusevni-zdravi/). Češi sice dle průzkumů považují duševní zdraví za velice důležité, ale pokud mají problémy, neobrátí se na odborníky a vše řeší „svépomocí“. Pokud jde o duševní zdraví dětí, lidé je považují za klíčové, ale také neřeší problémy dětí s odborníky. Spíše sázejí na „přirozené metody“ jako kontakt s příteli nebo pobyt venku, ale to je spíše prevence a nikoli léčba (https://www.ceskovdatech.cz/clanek/175-dusevni-zdravi/). Příčinou, proč většina lidí nevyhledá odbornou pomoc, je zřejmě vysoká míra stigmatizace spojená s duševními nemocemi, a to nejen mezi obyvatelstvem, ale i mezi lékaři (https://mzd.gov.cz/narodni-akcni-plan-pro-dusevni-zdravi-2020-2030/, příloha 2).

Závažný je výskyt duševních poruch u dětí, kdy z průzkumů vychází, že v ČR má s duševní poruchou zkušenost 11% dětí a dospívajících. Nízký podíl je však zřejmě způsoben tím, že historicky u nás nebyla duševnímu zdraví věnována taková pozornost a nebylo zvykem o něm příliš hovořit. Skutečnost bude tedy dost možná horší. Nejvíce jsou mezi dětmi a dospívajícími zastoupeny úzkosti a deprese, dle průzkumu děti u svých přátel a vrstevníků nejvíce pozorují poruchy soustředění a pozornosti, lhaní a podvádění, zvýšenou agresi, ale často také sebepoškozování nebo sebevražedné myšlenky (https://www.ceskovdatech.cz/clanek/180-dusevni-zdravi-deti/).

Pozitivní však je, že děti a dospívající se o duševní zdraví zajímají, mají povědomí o tom, že se potíže mohou vyskytnout u každého z nás a že je třeba lidem s duševními poruchami pomáhat. Podle dětí je pro duševní pohodu nejdůležitější mít se komu svěřit, dobrá kvalita spánku a kontakt s domácím zvířetem (https://www.ceskovdatech.cz/clanek/180-dusevni-zdravi-deti/).

Jak duševní onemocnění rozpoznat

Rozpoznat příznaky duševního onemocnění může být složité, protože se často liší v závislosti na konkrétním typu poruchy (úzkostná porucha, deprese, psychóza atd.) a na konkrétním člověku. Jedná se o změny v emočním prožívání i chování, ale mohou se projevit též fyzicky.

Klíčové je všímat si výrazné změny oproti běžnému stavu daného člověka a toho, zda tyto změny narušují jeho každodenní život a fungování. Příznaků si můžeme všimnou u jiných lidí, ale také sami u sebe.

Změny v emocích a náladě

Dlouhodobě (déle než dva týdny) trvající pocit smutku, prázdnoty, nebo naopak extrémní vztek a podrážděnost bez zjevného důvodu.
Apatie, lhostejnost k dříve oblíbeným koníčkům, přátelům nebo aktivitám.
Neustálé obavy, panické záchvaty, nebo nepřiměřený strach z běžných situací (např. sociální fobie).
Rychlé a intenzivní přechody z euforie do hlubokého smutku.
Přehnané sebeobviňování, pocity méněcennosti a beznaděje.

Změny v myšlení a vnímání

Problémy s udržením pozornosti, zapomínání, neschopnost dokončit úkoly (časté u ADHD nebo deprese).
Zmatenost a dezorganizace, nesouvislé myšlenky, neschopnost logicky uvažovat, potíže s rozhodováním.
Vidění, slyšení nebo cítění věcí, které ostatní nevnímají (halucinace); nebo silné, nepravdivé přesvědčení, kterým člověk věří navzdory důkazům (bludy) – může být příznakem psychózy nebo schizofrenie.
Myšlenky na sebepoškozování nebo sebevraždu - jakékoli zmínky nebo náznaky myšlenek na smrt nebo ublížení sobě samému vyžadují okamžitou pomoc.

Změny v chování a sociálním fungování

Izolace od přátel a rodiny, vyhýbání se společnosti, upřednostňování samoty.
Náhlý pokles prospěchu ve škole, zhoršení pracovního výkonu nebo neschopnost plnit povinnosti.
Výrazné změny ve spánkovém režimu - nespavost nebo naopak nadměrná spavost.
Výrazný úbytek nebo nárůst hmotnosti, změna stravovacích návyků.
Zvýšená konzumace alkoholu, drog nebo léků jako způsob zvládání potíží.
Nezvykle impulzivní nebo nebezpečné chování, agresivita.
Neschopnost nebo neochota pečovat o osobní hygienu a vzhled.

Kdy vyhledat pomoc?

Pokud si všimnete, že tyto příznaky jsou intenzivní, trvalé a zasahují do běžného života daného člověka, je třeba vyhledat odbornou pomoc. V případě myšlenek na sebevraždu volejte ihned linku důvěry nebo záchrannou službu. (kontakty najdete na konci stránky).

Stigmatizace a destigmatizace

Už bylo zmíněno, že stigmatizace duševních poruch a lidí jimi trpících zkresluje výsledky průzkumů. To však není to nejhorší. Největší problém stigmatizace je samozřejmě to, že lidé nevyhledají odbornou pomoc, pokud zpozorují některé příznaky u sebe, svých dětí nebo přátel či příbuzných.

Stigmatizace je proces, který souvisí jak se společenským vylučováním a odmítáním stigmatizovaného, tak s vlastními pocity studu. Má tři součásti: nevědomost, předsudky a diskriminaci. Začátek spočívá v označování lidí s duševními poruchami negatvní „nálepkou“ a šíření negativních stereotypů o těchto lidech. Následuje separace (vyloučení ze společnosti) a diskriminace, tedy negativní a nepřátelské chování (např. neochota osoby s duševní nemocí zaměstnat či jim pronajmout byt; jedná se ale i o nedostatek podpory v nejbližším okolí).

Stigma (i tzv. self-stigma, tedy sebestigmatizace, kdy jedinec vztáhne negativní postoje a předsudky i sám na sebe) brání včasnému vyhledání pomoci a představuje tak problém nejen pro samotného člověka potýkajícího se s duševní poruchou, ale ve výsledku i pro celou společnost (náklady na zdravotní a další péči). Stigma může mít na člověka horší dopady než samotné duševní onemocnění a může být i příčinou sebevraždy. (https://narovinu.net/stop-stigmatu/)

Jak tomu všemu zabránit? Destigmatizace je opačným procesem. Aby se ve společností přestaly objevovat předsudky spojené s duševními poruchami, je třeba:

Mluvit o duševním zdraví i problémech otevřeně
Vyvracet rozšířené mýty o lidech s duševními poruchami
Sdílet osobní příběhy zotavení z duševního onemocnění
Používat respektující jazyk

Toto platí jak pro jednotlivce, tak také zejména pro média, která mají potenciál přitáhnout pozornost k důležitým tématům. O to více by měli autoři článků cítit zodpovědnost za to, jakým způsobem informují o duševních poruchách a lidech, kteří se s nimi léčí. Např. Národní ústav duševního zdraví vytvořil pro novináře materiál, kde ukazuje, jakým způsobem o tématu hovořit a jakým nikoli. (průvoce pro média - https://narovinu.net/media/)

Kdo poskytne pomoc a jak to v Česku funguje

Již jsme pojednali o tom, že „pomoc“ začíná již u sebe sama. Někdy to však nestačí. V Česku je systém péče o lidi s duševní poruchou nyní ve stadiu, kdy se reformuje z institucionálního modelu (tedy péče v „zařízeních“) k více komunitnímu systému, kdy je kladen důraz více na léčbu v domácím prostředí pacienta (proces deinstitucionalizace). Cílem této změny je mimo jiné destigmatizace duševních onemocnění prostřednictvím lepšího zařazení lidí s duševní poruchou do společnosti místo jejich vyčlenění.

Idea reformy psychiatrické péče v ČR vychází z doporučení WHO, která lze shrnout stručně do schématu pyramidy:

zdroj obrázku: https://narovinu.net/

Viz k tomu dokument (https://narovinu.net/wp-content/uploads/2024/04/NA-ROVINU_WHO-Pyramida-sluzeb-v-peci-o-dusevni-zdravi-1.pdf)

Klíčovým prvkem reformy jsou Centra duševního zdraví (CDZ): prostřednictvím multidisciplinárního týmu, který zahrnuje psychiatry, klinické psychology, psychiatrické sestry a sociální pracovníky, zajišťují péči tak, aby pacienti mohli žít v co nejběžnějších podmínkách (tým pracuje alespoň 50% času „v terénu“). Center mělo být vybudováno do roku 2030 až 100 (viz Průvodce reformou – ke stažení zde), což se bohužel nejspíš nepodaří. V současnosti (rok 2026) jich funguje 36, plán naráží zejména na potíže s nedostatkem kvalifikovaných lidí. (https://www.tribune.cz/vsechny-clanky/who-upozornuje-rozvoj-center-dusevniho-zdravi-v-cr-zpomalil/#)

Další důležitou součástí systému jsou psychiatrické ambulance s rozšířenou péčí (ARP). Zaměřují se na pacienty se závažným duševním onemocněním, s problematikou závislostí nebo gerontopsychiatrické pacienty. ARP spolupracují s praktickými lékaři či CDZ. Zajišťují péči pacientům, kteří vyžadují sledování stavu, ale ne hospitalizaci v lůžkovém zařízení. Taková ambulance funguje např. v Praze-Bohnicích (https://bohnice.cz/odborna-pracoviste/ambulance/ambulance-arp/). Jejich počet roste, ale regiony nejsou pokryty rovnoměrně.

V případě akutních potíží funguje systém krizové intervence, který zahrnuje např. linky důvěry nebo internetový chat (informace např. zde: https://portal.gov.cz/rozcestniky/psychicke-potize-RZC-93#, dále na konci textu), dále krizová centra a ambulance.

Důležité jsou i sociální služby, které pomáhají s integrací do společnosti, pomáhají např. s bydlením, zlepšováním sociálních dovedností (sociální aktivizace či rehabilitace) nebo dovedností spojených se zaměstnáním. Dále jsou to asistenční či odlehčovací služby (krátkodobá pomoc pro blízké osoby pečující o člověka s duševním onemocněním). Tyto služby jsou poskytovány buď v terénu a v prostředí pacienta, nebo pobytovým způsobem, případně jako denní stacionáře. Poskytují je státní i nestátní neziskové organizace.

Cesta systémem

Jakým způsobem člověk s duševní poruchou prochází systémem? Nejvíce záleží na tom, zda jsou obtíže akutní či nikoli. Pokud se jedná o neakutní potíže, běžně je prvním kontaktem praktický lékař, ale je možné také rovnou navštívit psychiatra nebo klinického psychologa, jehož péče je většinou hrazena pojišťovnou (viz https://portal.gov.cz/rozcestniky/psychicke-potize-RZC-93#), případně psychoterapeuta za vlastní úhradu. Většinou, pokud nejsou potíže závažnější, zůstává pacient v péči psychiatra nebo psychoterapeuta, problém je řešen medikací většinou v kombinaci s psychoterapií. Pokud toto nestačí, může být doporučeno využít služeb Centra duševního zdraví (CDZ, viz výše), a pokud se tímto způsobem nepodaří problém zvládnout, je pacient hospitalizován na psychiatrickém oddělení v nemocnici, případně v psychiatrické nemocnici. Po stabilizaci se vrací do ambulantní péče, často s využitím sociálních služeb.

Pokud se jedná o akutní potíže typu sebevražedných myšlenek nebo psychózy, je na místě kontaktovat krizovou linku, navštívit krizové centrum, případně volat rychlou záchrannou službu či policii, pokud je člověk nebezpečný sobě či jiným lidem. Pacient je přijat na psychiatrické oddělení nebo do psychiatrické nemocnice, po zvládnutí akutních potíží se stejně jako v předchozím případě vrací do ambulantní či komunitní péče.

Včasná intervence

V rámci reformy psychiatrické péče v Česku byl po vzoru zemí s vyspělou péčí o duševní zdraví zaveden systém včasné intervence VIZDOM (Včasné Intervence u lidí se Závažným Duševním OneMocněním). Jedná se o projekt Národního ústavu duševního zdraví a zahrnuje péči multidisciplinárního týmu v takovém prostředí, které vyhovuje klientovi (tedy doma, v zaměstnání…). V týmu je obvykle psychiatr, psycholog, sociální pracovník a zdravotní sestra. Zdroj: https://vizdom.cz/

Kdy jít na terapii, dostupné metody

Pokud člověk pociťuje potíže, které nejsou akutního, nýbrž dlouhodobého charakteru, snižují kvalitu života a narušují vztahy, a nelze je už zvládnout vlastními silami, je žádoucí vyhledat pomoc např. v podobě psychoterapie.

Tyto obtíže a příznaky jsou popsány v oddíle Jak duševní onemocnění rozpoznat; nyní popíšeme, jaké jsou množnosti, pokud se člověk rozhodne navštívit psychoterapeuta/ku.

Péče psychoterapeuta, na rozdíl od psychiatra či klinického psychologa, není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění (avšak při splnění podmínek lze získat příspěvek z Fondu prevence, který náklady částečně pokryje). Při psychoterapii je naprosto zásadní důvěra. Způsob terapie záleží na metodě a směru, jaký daný terapeut vyznává. Nejběžnější jsou následující směry:

Psychoanalýza: nejstarší směr vycházející z myšlenek S. Freuda a jeho následovníků (patří sem též jungovská psychoanalýza neboli analytická psychologie). Vychází z ní též psychodynamická terapie. Oboje je zaměřeno na nevědomé procesy, minulé zkušenosti a jejich vliv na současnost. Dlouhodobá terapie vhodná pro řešení dlouhodobých problémů, např. v vztazích, a také pro sebepoznání.
KBT: spíše krátkodobá terapie, většinou zaměřená na řešení konkrétního problému. Terapeut určuje „léčebný plán“ a klient se podle něj snaží dosáhnout zlepšení situace. Vhodná pro Deprese, úzkostné poruchy, panické ataky či obsedantně-kompulzivní poruchu (OCD).
Gestalt terapie a další humanistické směry: jsou zaměřené na člověka a kladou důraz na jeho osobní rozvoj, seberealizaci a prožívání „tady a teď. Patří sem též rogersovská a existenciální psychoterapie. Vhodná pro sebepoznání a seberozvoj, řešení problémů se sebedůvěrou či vztahy.
Systemická a rodinná terapie: vnímá klienta jako součást rodiny (nebo jiného „systému“) a zkoumá vzájemné vztahy, řeší zejména fungování člověka ve vztahu k jiným lidem. Vhodná pro řešení problémů v rodině, např. výchovných či partnerských.

Ještě existuje množství dalších přístupů. Důležitější než konkrétní škola, ke které se terapeut/ka hlásí, je však to, zda si s klientem vytvoří vztah založený na důvěře, jen tak má terapie šanci na úspěch. Psychoterapie má svá pravidla, každý terapeut by se měl řídit etickým kodexem. Samozřejmostí je mlčenlivost o všem, s čím se klient svěří (výjimky jsou stanoveny zákonem).

Terapii lze také rozdělit na individuální, párovou, rodinnou či skupinovou.

https://www.psychopomoc.cz/2-0terapie/

Závěr

Duševní zdraví je přinejmenším stejně důležité jako zdraví fyzické. Každý by měl o svou duševní pohodu pečovat dle svých možností. Pokud se však dostaneme do nelehké životní situace, kdy už na to sami nestačíme, je nejlepším řešením vyhledat pomoc. Není zač se stydět, psychické potíže se mohou týkat každého z nás. Prevencí je jak sebepéče, tak i dostatečná sociální síť (skutečných vztahů).

Organizace a kontakty

Seznam kontaktů na různé organizace najdete například na webu Opatruj.se (https://www.opatruj.se/prvni-pomoc/jina-odborna-pomoc-cesko), ať už se jedná o dospělého nebo dítě či dospívajícího. Kontakty naleznete také zde: https://www.loono.cz/prevence/dusevni-zdravi.

Pokud nejde o akutní problém, můžete využít služeb psychoterapeuta, případně kontaktujte praktického lékaře pro doporučení dalšího postupu.

Pokud jde o akutní problém, můžete kontaktovat např. linku důvěry (dospělý 116 123, rodič 116 000, dítě 116 111, další čísla zde https://www.krizova-pomoc.cz/seznam-linek-duvery-pro-celou-populaci nebo zde https://www.capld.cz/linky-duvery-cr/ či zde https://nepanikar.eu/mapa-pomoci-psychologove-stara-stranka/#telefon), případně navštívit krizové centrum či psychiatrickou pohotovost.

Pokud jde o ohrožení života či zdraví, volejte záchrannou službu – 155.